CHŮZE

Chůze je lokomoční pohyb využívající dolní končetiny a je vlastní dvounohým (bipedálním) živočichům jako je i člověk. Umožňuje přemístění z jednoho místa na místo druhé. Chůze se skládá z jednotlivých kroků, kdy se pravidelně střídá jedna noha za druhou, čímž dochází k pohybu. Chůze je obvykle pomalejší než běh, ale zatímco běh může netrénovaný člověk vykonávat pouze krátkodobě, chodit může mnoho hodin bez přestávky.

Při chůzi je vždy aspoň jedna noha v dotyku se zemí. Pokud jsou obě nohy v kontaktu se zemí, jedná se o stání. Když je pohyb natolik rychlý, že jsou obě nohy ve vzduchu, jedná se o běh (či skok). Během chůze se těžiště těla pohybuje v závislosti na jednotlivých krocích. U člověka je chůze spojena se třemi klouby – kotníkem, kolenním kloubem a kyčelním kloubem. Pro snadnější a pohodlnější chůzi je člověk vybaven botami.

Pro centrální nervovou soustavu (CNS) je chůze po měkkém, např. lesním nebo polním terénu osvěživější než monotónní chůze po asfaltových chodnících měst. Pružnost a různorodost došlapu působí na CNS stimulačně, zatímco monotónnost přetěžuje jak úpony šlach, tak i kosti. Známé jsou případy přetržení (ruptur) šlach např. u sálových sportů (basketbal, squash, tenis, házená) a při dlouhých pochodech vojsk.

Chůze nemá pouze logistickou funkci, má i psychosociální a estetickou stránku (výlety, chůze přírodou…). Zvyšuje ventilaci, působí pozitivně na svalový a kloubní aparát, zlepšuje vertebrogenní potíže, trávení, metabolické procesy a celkovou výdrž (tenacitu) organizmu. Je politováníhodné, že společnost 21. století považuje jiné druhy logistiky (segway, elektrokoloběžky apod.) za užitečnější. ‚Krásná‘ chůze zrcadlí i vnitřní psychomotorickou vyváženost člověka. Ve Finsku se např. severská chůze rychle vyvinula v lidový sport, jenž se dál šíří po Skandinávii a napříč věkovými kategoriemi i po střední a jižní Evropě.

Význam chůze.

Lokomoce člověka.

Při došlapu na zem se dotýká pata země jako první. Pata je proto poměrně masitá a tuhá tkáň. Došlap vyžaduje propnutí nohy v koleně, zvednutí špičky a současně vzpřímený trup člověka (‚prsa jdou první‘). Po došlapu paty se noha odvíjí po své vnější klenbě k prstcovému „vějíři“. Jakmile se kyčelní kloub ve svislici přenese přes špičku nohy, dochází k zadní fázi odpichu. Tato fáze je důležitá a bývá zanedbávána tím, že trup je předkloněn vpřed, „zlomen“ v pase, čímž je eliminován význam lýtkového svalu coby iniciátora odpichu, dochází k přetěžování hlubokého ohybače kyčle (m. iliopsoas) a k typické postuře „vystrčeného zadečku“. Tato negativní reciproční dysbalance působí ochabnutí hýžďových svalů, tuhnutí lýtkových svalů, může docházet k plochonoží a otékání nohou, neboť lýtka coby ‚dolní krevní pumpa'[1] nefungují adekvátně. V kotnících také dochází k typickému stranovému viklání nohou, namísto k lineárnímu pato-špičkovému odvíjení. Pojem ‚trojflexní linearita‘ (stejný směr kyčle, kolene a špičky) při chůzi popsali Rolfová (USA) a Véle (Pražská myoskeletální škola).

Správná chůze je dlouhodobě příjemný aerobní pohyb, probíhající ve svislici těla. Chůze má být rytmická, s vyváženým došlapem na paty, i s vyváženým odpichem ze špiček. Ramena při chůzi rotují proti pánvi, nohy jsou ponechávány dostatečně dlouho vzadu, což stimuluje lýtkové svaly k odpichu vějířem prstců. Špička nohy má být v linearitě ke směru chůze, tedy nevytočená ani ven, ani dovnitř. Taková lokomoce přináší anatomickou i psychickou pohodu, brání kloubnímu omezení kyčlí (koxartróza) a napomáhá i bráničnímu dechu a oběhovému systému člověka.

(Lokomoce člověka je schopnost pohybu v prostoru pomocí svalové činnosti. Je zajištěna pomocí lokomočního systému, který je podsystémem pohybového systému, který zajišťuje a řídí aktivní přemístění živého organismu v daném prostoru a čase.)

Rychlost chůze

Rychlost chůze člověk upravuje podle zdravotního stavu, motivace, terénu a dalších okolností. Obvyklá rychlost chůze zdravých dospělých lidí na rovném terénu je kolem 5 km/h a v případě potřeby se může zvýšit až na asi 9 km/h.

Rychlost chůze v závislosti na sklonu terénu lze odhadnout pomocí Toblerovy funkce (anglicky Tobler’s hiking function), nazvané podle geografa Waldo Toblera, který ji roku 1993 odhadl na základě dat, jež naměřil Eduard Imhof.

Pokud se jde mimo upravenou cestu, je potřeba hodnotu Toblerovy funkce vynásobit 3/5, pokud se cestuje na koni, tak se násobí číslem 5/4.[3]

Kromě toho se používá také Naismithovo pravidlo, které navrhl skotský horolezec William W. Naismith roku 1892. To říká: 1. počítej hodinu na každých pět kilometrů a hodinu na každých 600 metrů převýšení, 2. rychlost skupiny lidí urči podle nejpomalejší osoby ve skupině.

Rychlochůze je sportovní disciplína, součást lehké atletiky. Jedná se i o olympijskou disciplínu, na olympijských hrách se závodí v chůzi na 20 kilometrů (ženy i muži) a 50 kilometrů (pouze muži). Největší rychlost chůze na jednu míli, která byla naměřena je 17,5 km/h.

Zdroj: Wikipedie